Azory? Tam jsem nebyl. A kde že to vlastně je? Tak to byla typická odpověd, když jsem začal shánět informace o těchto ostrovech v Atlantiku. Ne, že by nebyly o Azorských ostrovech základní informace, mě ale zajímalo, jak je to tam s cestováním s batohem, trekama a vůbec spaním tak nějak na divoko.

Pojďme se vydat unikátně se Životem na cestách na Azory (portugalsky Ilhas Dos Açores), nebo chcete-li Azorské ostrovy, a jako jedni z mála vnést trochu světla na tuto opomíjenou, leč velmi zajímavou lokalitu Evropy. Archipelago Dos Acores v Atlantském oceánu tvoří devět ostrovů a já si vybral ten největší, a taky hlavní, Sao Miguel.

Sedám na letadlo a beru to směr Lisabon, tam přesedám a už nás unášejí větry Atlantiku, které nás nechaly po dvou hodinách přistát právě v Ponta Delgadě, hlavním městě Azorských ostrovů. Na tuto destinaci se totiž dostanete pouze letecky. Tedy po vodě samozřejmě také, ale pouze pokud jste majitelem jachty anebo by vás někdo svezl. Trajekt totiž z Portugalska přímo na Azory nejezdí.

Vycházím z příletové haly a mile mě překvapí vlhký subtropický vánek. Bezva, skoro jako v tropech. Nenechte se ale zmýlit, na ostrovech se mění počasí co půl hodinu, takže někdy triko, někdy mikina či pláštěnka. Divoké klima mně ale vyhovuje, snad právě plážovým turistům tohle nesedí, a tak se opalovačka a plážové resorty na ostrovech moc nenosí.

Ono taky pobřeží je hodně skalnaté, ovšem kromě několika písčitých pláží tu najdete také kamenité, z lávových kamenů. Na letišti čeká oranžový mikrobus, který vás vezme za 5 euro do jakéhokoli ubytka v Ponta Delgadě jednoduše proto, že jeho trasa zahrnuje všechny, navíc máte již předplacené vyzvednutí, jen si domluvíte datum a čas před odletem.

Dobrá vychytávka, myslím. Ubytování v podání koloniální Pousada do Juventud alias Youth Hostel mě velice příjemně překvapilo, tedy já jsem tam byl v říjnu skoro sám, ale za 15 euro prima sdílený pokoj i se snídaní, to je super. Dávám jedničku.

Tak jsem dorazil a co dál? Jelikož jsem nechtěl na Azorech strávit čas pouze jako turista, ale trochu splynout, domluvil jsem si pobyt v jednom guesthousu. Ne ovšem co by host, ale formou wwoofingu, neboli dobrovolné práce, kdy za 4 – 5 hodin denně dostanete ubytování a jídlo zdarma.

Moje dny tedy začaly na zahradě u banánovníků a dalších prací v záhonech i kolem domu, zkrátka co se kde naskytlo. Odpoledne jsem měl volné a díky tomu, že jsem byl na východním konci ostrova ve vesničce Faial, měl jsem hned za humny krásný vodopád v subtropické zeleni a pár dalších treků po okolních kopcích.

Po asi devíti dnech dobrovolničení přišel konečně očekávaný den – batoh na záda a hurá na cesty! Tak, co první? Nejblíže se naskytla návštěva nedalekého kráteru a horkých pramenů Furnas. Malý trek se tady najde, jinak spíše krásná procházka v okolí jezera Furnas Lake v kráteru se zajímavou flórou a koloniálním městečkem. Celé místo je vulkanicky aktivní a najdete tu i vyvěrající prameny a lázně.

Následující den však nastala lepší výzva: Trek přes hory na centrální kráter ostrova s jezerem Lagoa do Fogo. Přejel jsem místním busem do městečka Villa Franca a vydal se na začátek treku. Nakoupit zásoby na dva tři dny v malebném centru a jdeme na to!

„TRAIL CLOSED!“ znělo na ceduli na začátku treku po pěkném výšlapu do kopců. Jak můžou zavřít trek, to jako celý nebo co? Tak to asi nejde, říkal jsem si, zavřít celý trek přece není technicky možné, snad někde neprůchozí pasáž… hmm, jdeme na to, to přece pro takové české trampy nemůže platit!

Stoupám a stoupám stále výš, samozřejmě kolem pastvin dobytka, ale najednou procházím krásným lesem místních jehličnanů a dostávám se na úpatí sopky se svojí magickou krajinou jak z Tolkiena. Aha, tak už vím, kde měl trek hendikep. Tak mě napadá, že jediné značení „Trail closed“ bylo dole a další na vrcholu Lagoa do Fogo, ale jak říkám – nic, co by mělo našince znepokojit.

Ocitám se v krajině jak z pravěku a odkrývá se mi fantastický pohled do obřího kráteru Lagoa do Fogo. Dole se lehce čeří hladina na azurové laguně a k dokonalosti scenérie chybí jen prolétající ptakoještěr. Ve velkém větru fotím pár fotek na jednom z nejvyšších míst ostrova, střídavě mě skrápí sprška, a tak vzhledem k hodině a počasí bylo zakempení v kráteru neodolatelné. Tam nebude tolik foukat, říkal jsem si.

Scházím dolů a hledám si soukromou plážičku trochu v závětří. Kolem mě je krásná příroda, čistá voda a kromě spousty naštvaných racků nikde nikdo. Rýsovala se slibná noc. Postavil jsem stan a se západem slunce se uchýlil ke spaní. Jenže vítr v domnělém závětří sílil a začal se prohánět se silným hukotem po hladině tak, že jsem se šel podívat, jestli mě nespláchne vlna z jezera.

Sakra, v tom kráteru je snad uragán. Je tak velký, že nejen že v něm není závětří, ale ješte se v něm dělají vzdušné víry. Po pár hodinách ve tmě tmoucí ještě začaly chodit takové nárazové vzdušné vlny, že mi ihned vylítaly všechny kolíky a stan s duralovými pruty se splácl až na mě.

Odhodlán přenocovat za každou cenu, zatížil jsem rohy stanu kameny, které se stejně hýbaly, a já jsem se stal v den svých narozenin vitálním konstrukčním prvkem mého stanu, když jsem do 3 hodin do rána vsedě podpíral pruty, připraven k odletu.

Druhý den šlo vše v pohodě a já si vychutnal další část treku, odkud byla vidět obě pobřeží ostrova, a ta druhá strana severního Atlantiku byla právě můj cíl. Odpoledne na prašné cestě projíždí pick-up a chlapík sám zastavuje a ptá se, jestli nechci svézt, to se ví!

A už jedu kamsi na druhé straně ostrova, abych se přiblížil severnímu břehu. No jo, ale chlapík mě přivezl někam zpátky víc k jihu, no nic, půjdu po svých… Po pár hodinách se objevuje totéž auto a dokonce jede pro mě už i správným směrem. Naskakuju a přibližuju se městečku Maia.

Chvíli hledám, kde zakempit. Je jasné, že to bude asi něčí louka na dobytek, ale našel jsem super místo – opomenutý neposekaný roh pastvin, ohraničený křovisky a bez brány. Další den byla totiž mým cílem návštěva jediné čajové plantáže v Evropě a továrny na čaj Goreana Chá.

Továrna Goreana Chá přežila jako jediný výrobce ekonomickou krizi čaje na Azorských ostrovech a funguje dodnes. Mnoho ostatních výrobců už činnost ukončilo, stejně jako před tím pěstitelé pomerančů. Odměnou pro mě byla snídaně v podobě ochutnávky několika místních čajů při prohlídce továrny a trek plantážemi.

Přesunul jsem se dál na západ ostrova, projel několik městeček, přístavů a pobřeží se svojí poklidnou atmosférou, kde se někdy až zdá, že se tu zastavil čas. Místní lidé jsou totiž tak trochu uzavření a přišlo mi, že většina stálých obyvatel jsou spíše staršího věku, neboť omladina se často stěhuje do Portugalska.

Žije tu však mnoho přistěhovalců a alternativních lidí z různých koutů Evropy a právě tito lidé jsou otevření ke komunikaci, často také poskytují ubytování, mají guesthousy, farmy nebo zkrátka poskytují různé služby včetně wwoofingu. Zajímavou zastávkou měl být Sete Sidades – obrovské krátery na západě ostrova s malými městečky uvnitř, ovšem počasí tomu nedovolilo, a tak jsem zvolil nejbližší městečko na samém západě, přímořskou destinaci s plážemi a obřími skalními monolity v moři, o které se rozbíjejí gigantické vlny divokého moře na této straně ostrova.

No ale jaké mám vlastně z Azorů celkové pocity a jaká je tam atmosféra? Řekl bych pozitivní i smíšené. Každopádně tam nehledejte destinaci plnou života a turistů nebo noční život a veselí jako u zemí  ve Středomoří. Některé méně obydlené části se mi osobně jevily trochu jako města duchů. Trošku přeháním, ale najdete zde asi jednu třetinu domů opuštěných, mimo sezónu neobývaných anebo na prodej.

Vždycky potkáte několik místních dědoušků u malého krámečku na ulici s rádiovkami a spoustou volného času nebo pár zamlklých rybářů na pobřeží. To ve mně trochu vzbudilo pocit, že si tady místní s turismem nechali ujet vlak. Azorským ostrovům se někdy říká malý Zéland nebo Zéland Evropy a to myslím právem, neboť krajina je tu podobná, včetně krásných stromových kapradin, které tady rostou.

Tím se tu ovšem nabízí spousta možností pro aktivní dovolenou, treky, kola a vůbec cestování s batohem. Místní lidé však nevyužili tento potenciál ve velké míře. Treky si musíte vypátrat spíše v každé oblasti zvlášť, půjčování kol jsem kromě hlavního města nikde nenašel. A jaká by to byla paráda vyjet si tady na týden na kole na výlet! O skútrech nemluvě.

Na trecích nenajdete oficiální kempy ani huty, ale s tím si ještě nějak poradíte. Zkrátka je tu několik mezer v různých aktivitách, díky nimž jsou ale Azory velmi poklidné. Na druhou stranu mají krásně upravené veřejné prostory, dokonce záhony i u silnic s odpočívadly a místy na piknik.

Občas narazíte na studánku s pitnou vodou a sociálním zařízením zdarma na ulici. Autobusovou dopravou se dostanete do většiny míst velmi dobře, takže infrastruktura tu určitě funguje a návštěva těchto krásných míst rozhodně stojí za to!

Jelikož tato destinace je synonymem Života na cestách, v příštím článku se podrobněji podíváme na některé reálie a souhrn spousty praktických informací o cestování na Azorských ostrovech, které vám mohou být velmi užitečné, jelikož informací v českém jazyce je o těchto ostrovech stále ještě jako šafránu.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!