V návaznosti na dříve uveřejněný článek o treku k Everest Base Campu bych tentokrát rád stručně představil nejpopulárnější nepálský trek – Annapurna Circuit trek. Jedná se o okruh kolem Annapuren, který nabízí nahlédnutí do rozmanitosti nepálské krajiny i kultury.

Annapurna Circuit trek je nejnavštěvovanějším trekem v Nepálu, jeho délka činí přibližně 220 km a zvládnout se dá zhruba za 12-15 dní, dle individuálního tempa. Vzhledem k možnosti dopravy jeepem do některých vesnic nebo využití leteckého spoje z Pokhary do Jomosomu však můžete délku pobytu v horách dle potřeby zkrátit, nebo se můžete naopak toulat mnohem déle a využít různých výletů mimo hlavní trasu.

Autobusy z Káthmándú v současnosti odjíždějí z autobusového nádraží Gongabu na severním předměstí Káthmándú. Vyrážejí brzy ráno a jejich cílovou destinací je vesnička s půvabným názvem Bhulbhule, kam se dokodrcáte po celodenní cestě.

Dobu jízdy tvoří asi hodinu a půl dlouhé čekání na dostatečný počet cestujících již v Káthmándú, půlhodinové upevňování různého nákladu na střechu, dvacetiminutovou zastávku v neznámé vesnici, která fungovala jako jakési překladiště zeleniny a kde se do autobusu naložilo šest pytlů květáku a dva ohromné pytle paprik, čtyři zastávky na policejních checkpointech, kde doba kontroly odpovídala výši úplatku pro policistu, poté následuje pauza na oběd a močení v zaprášeném Muglingu.

No a těch zbývajících pár hodin zabere samotná jízda. A také počítejte s tím, že si z vás místní stařenka cestou udělá polštář a na klín dostanete minimálně jednoho školáka. Když budete mít štěstí, ani vás nepoblinká. Z takové veselé cesty může mít člověk pouze radost a vůbec, kolorit těchto venkovských linek je velmi půvabnou cestou k poznání Nepálců a jejich smyslu pro humor.  Zde je na místě zdůraznit, že Nepál je opravdu skvělý. (Přečtěte si článek pod odkazem a jistě mi dáte za pravdu.)

První den tedy vyrážím z Bhulbhule a jdu osm hodin do vesničky Tal, kde se mi udělá špatně od žaludku. Doprovázen zimnicí desítky minut klečím na zaprášené zemi svého pokojíku, smiřuji se s tím, že umřu a že mě rozčtvrtí a vystrojí mi himálajský nebeský pohřeb. Pak si nadávám, že jsem bebíčko a že se prostě půjdu vyzvracet a pak zajdu na polívku. A tak se stalo a bylo mi zase dobře. Nevolnost přisuzuji dezinfekčním kapkám do vody a od této chvíle se vracím nadobro, přes všechna rizika, k vodě z místních vodovodů bez dezinfekce.

Cesta dále vede kolem bublavých vodopádů a dravých řek, objevují se první zamrzlé kaluže, konečně si řežu bambus, který se stává mojí trekingovou holí, případní zájemci si cestou mohou natrhat také divokou trávu. Ve vesnici Chame (2 710 m) trávím chladný večer civěním na úžasný masiv Annapurny III (7 932 m) a v dálce na překrásnou Manaslu (8 163 m).

Zapadající slunce hraje na Manaslu své divadlo. Hora se zbarvuje nejprve do jasně žluté, poté do tmavě zlaté, aby zářila pomerančově oranžovou, než v zapadlém slunci zrůžoví a nebe nad ní zfialoví.

Stezka vytrvale stoupá do překrásné starobylé vesničky Upper Pisang (3 310 m). Tuto vesničku považuji za jedno z nejhezčích a nejpřátelštějších míst, které jsem vůbec kdy viděl. Z kamenných domečků stoupá dým z kamen, pod vesnicí hluboké údolí, nad vesničkou je malý klášter, kde můžete s mnichy prohodit pár slov a večer zajít na puju (modlitbu), kde budete pohoštěni čajem. Během pobytu v Upper Pisang jsem měl také možnost spatřit stádo nahurů modrých, známých také jako modré ovce.

Po snídani, bramborech a mátovém čaji, se vydávám k buddhistickým vesničkám Ghyaru a Ngawal, neméně hezkých než Pisang, abych odpoledne dorazil do vesničky střediskové, do Manangu, kde najdete široko daleko největší počet ubytoven, několik obchodů s potravinami a outdoorovým vybavením, několika promítacími místnostmi s opakující se nabídkou (Útěk do divočiny, Into thin Air, Sedm let v Tibetu apod.) a dokonce s jedním kulečníkovým barem.

V Manangu je také zdravotní středisko, které ale fungovalo pouze v době nejvyšší sezóny. V Manangu trávím dvě noci, denní přestávku trávím procházkou k jezírku Gangapurna Tal a k vyhlídce Chongkor nad tímto jezírkem, odkud je úžasný pohled na celé údolí. Zbytek dne můžete strávit poflakováním po vesničce, po které se procházejí staříci mumlající si mantry.

Strávil jsem dvě noci u příjemné tibetské rodinky, dva bratři, dvě sestry a jejich maminka. Chlapi vyprávěli, kterak jsou všechny ubytovny v hlavní sezóně plné, jak jim plánovaná silnice ulehčuje život, jak je již nyní kvůli globálnímu oteplování možné v Manangu pěstovat zeleninu celoročně, jejich maminka klimbala u kamen a holky, ty se těšily na nákupy v Pokhaře, kam celá rodina odjíždí strávit zimu. Do odjezdu jim zbývá pár týdnů.

Připojuje se ke mně Toni z Makarské. Společně s jeho dvěma kamarády vyrazil do hor, ale jeden z jeho parťáků vzdal trek hned první den a ten druhý jej opustil dnes kvůli problémům s kolenem. A tak jsme se rozhodli nejobtížnější úsek přejít spolu. Jdeme krátký úsek do osady Yak Kharka, která je složena ze dvou ubytoven, zde je již velká zima, najíst a spát, to je nejlepší taktika. Následuje výstup do Thorung Phedi, jakéhosi základního tábora k přechodu sedla Thorung La. Je mi zle, mám výškovku, v hlavě mi hučí a třeští, něco sním a jdu spát ve čtyři odpoledne.

V sedm ráno vyrážíme. Nejtěžší den přichází. Toni bere energii bůhví odkud a běží do kopců jako šerpa. Já na něj stabilně ztrácím zhruba 30 minut. První dvě hodiny to jde, potom ztrácím sílu. Patnáct kroků, pauza deset vteřin. Patnáct kroků, pauza deset vteřin. A pořád dokola. Posledních 5 km z Thorung Phedi na průsmyk Thorung La (5 416 m) mi trvalo pět hodin. Tak sláva!

Popadám dech a sestupuji další čtyři hodiny do Muktinathu, během sestupu naopak docházejí síly Tonimu, který má z dlouhého sestupu problém s klouby. Dorážíme do Muktinathu, tady si připadáme jako v ráji, teplo, sprcha, kláštery a nádherné suché hory kolem dokola.

Toni mě opouští a jde shánět jeep, který jej odveze z hor, neboť nemá čas. A tak jdu dál sám. Úsek za Muktinathem, vedoucí kolem hranic bývalého království Mustang, až do roku 1991 zcela nepřístupného, nabízí nádhernou krajinu s charakterem vysokohorské pouště. Vždyť toto je již geograficky začátek Tibetské náhorní plošiny.

Vesnička Marpha je příjemnou zastávkou, kde můžete ochutnat místní jablečnou pálenku a navštívit klášter. Zatímco zde je charakter krajiny stále převážně suchý a prašný, o den později, v Ghase, je již krajina zelenější. Nevím proč, ale během své první návštěvy tohoto regionu v roce 2008 mi Ghasa připadala jako jakási smutná vesnice. Můj názor se nezměnil, atmosféra Ghasy je, pro mě z neznámého důvodu, prostě jaksi ponurá.

Za to následující den je důvod k oslavě. Kulhajíc, šnečím tempem, dorážím do vsi Tatopani. „Pání“ znamená v nepálštině „voda“ a „tato“ je v překladu „horký“. Ano, horké prameny daly název této vesničce, kde je krásné teplo, neboť je jen něco kolem 1 200 m vysoko a kolem které rostou pomeranče a kvetou rododendrony. Voda je opravdu hodně horká, někteří kolegové se mi svěřují, že se tady válejí celý den. Vždyť po takové zimě a svalové námaze je taková vana úplným rájem na zemi. A já mám ten den narozeniny, tak si beru do „vany“ jedno krásně ledové pivečko.

Při stoupání na Poon Hill odbočíte z trasy, kudy vede cesta sjízdná jeepy, a tak se kolem vás objeví karavany oslíků a koní, podobně jako na treku pod Everest. Zde si v půvabných slunných vesničkách, jako třeba Sikha, uvědomíte, že kolem vás bzučí hmyz, voní hlína a květiny, něco, co bylo ještě před pár dny nemyslitelné. Poon Hill, populární vyhlídkové místo nad vesničkou Ghorepani, které je samostatným cílem výprav, nabízí panoramatický výhled na celé pohoří Annapuren a je velmi oblíbené při východu slunce. Můj tip je vydat se sem naopak na západ slunce.

Trek máte téměř za sebou, stačí sejít 3 600 schodů z vesničky Ulleri do vesničky Tirkhedunga, poté dojít za nějaké tři hodinky k silnici do vsi Naya Pul. Zde se vyšplhejte na střechu autobusu a za pár hodin jste v Pokhaře, kde můžete těch šest kilo, které jste během treku ztratili, znovu nabrat.

Praktické informace:

Doprava z Káthmándú do Bhulbhule: z autobusového nádraží Gongabu, brzy ráno, cena 500 Rs

Doprava z centra města na nádraží Gongabu: např. v oblasti Tudikhelu u hlavní silnice popojíždějí minibusy, mávněte na průvodčího, cena 20 Rs

Ubytování na treku: dle vašich schopností smlouvat. Osobně jsem nikdy neplatil více než 50 Rs, nutné je stravovat se v místě, kde jste ubytováni.

Náklady na trek: cena cca 600 Rs v nejnižších polohách – cca 1 200 Rs v nejvyšších polohách. Stravuji se pouze ráno a večer, bez oběda. Konzumuji ale poměrně dost čaje, který může být ve vyšších polohách drahý. Na treku nekupuji čokolády, pivo, limonády, které jsou velmi drahé.

Povolení: TIMS (povinná registrace) 2 000 Rs, ACAP (Chráněná oblast Annapurna) Permit 2 000 Rs

Voda: Pil jsem vodu z vodovodu nebo z obecních vodovodů. Dezinfekci jsem nepoužíval, neboť mi je po dezinfekčních prostředcích špatně. Tuto praxi ale nemohu nikomu doporučit a je dost riziková. Ideální by bylo vzít si s sebou filtr na vodu, ale na to jsem až moc velký dobrodruh ;-) Ve vesnicích je k dostání balená voda. Správa ACAP navíc ve vybraných vesnicích nabízí nezávadnou vodu v tzv. „Safe Drinking Water Station“, kde prodávají do přinesených lahví vodu za velmi rozumné ceny.

Pokud se vám článek líbil, nejlépe nás odměníte příspěvkem na provoz webu anebo pronájmem reklamních ploch či jinou formou reklamy na našich stránkách. Velmi potěšíte také lajkováním a sdílením našich článků.