Altiplanem napříč státy

Zaledněné štíty, horská jezera, stáda lam i horské lesy níže v údolích – to jsou známá lákadla andské scenérie. Andy však nejsou jen dramatické hřbety, ale také Altiplano, pustá nehostinná planina, ovšem skrývající skutečné perly – nedozírné jezero Titicaca, dechberoucí solné pláně, geotermální pole, extravagantně zbarvená jezírka a přečetné výhledy na čnící sopky. Přinášíme shrnutí jedné měsíční cesty právě touto oblastí.

V roce 2015 jsem se vydal již popáté do andské oblasti, mám ji beztak nejradši. Tentokrát byla hlavním cílem Bolívie, ale nakonec jsme nezanedbatelně pobývali i v Peru a Chile, kde jsem si doplňoval doposud opomenuté pohraniční regiony. Došlo dokonce i na repetici (běžně se ze zásady na stejná místa nikdy nevracím, obvykle to přináší jen zklamání) a nebyla to pouze Lima (kde jsem celkově strávil už asi čtyři dny), ale také safari na Islas Ballestas.

Bolívie prohrála snad ještě víc válek než Ekvádor, a tak je dnes vnitrozemskou zemí, vázanou na hustou kamionovou dopravu do chilských pacifických přístavů (tou se sem přepravují i pohonné hmoty). Nížinnou východní část země (lesy a savany – Amazonie, Chaco, Pantanal) jsme standardně opominuli (na tyto požitky pojedu radši někdy do Brazílie) a věnovali se místním Kordillerám a náhorní plošině mezi nimi – známému Altiplanu.

Jeho krásy jsou hlavním turistickým lákadlem, neboť památek v Bolívii moc nenajdete – nějaká koloniální města a menší (před)incké ruiničky, skutečným trhákem je pouze Tiwanaku, jediná zásadní předkolumbovská památka Jižní Ameriky, která se ocitla (ovšem těsně) mimo Peru (no dobře, kolumbijské kousky jsem zamlčel, ale o těch vysvítají informace až nověji a ve většině monografií je nenajdete).

Jinak se Bolívie Peru dost podobá, je zde nepříliš přátelské obyvatelstvo se snahou z turistů co nejvíc vytřískat, projevující se i na vládní úrovni (populární RN Fauna Andina E.A. zjevně byla zřízena k této formě zisku, platí zde různá nesmyslná nařízení pro turisty, ale příroda je domorodci normálně likvidována, snad kromě lovu; známky do Evropy jsou stejně jako v Peru několikrát předraženy oproti běžným zvykům apod.).

Právě ve zmíněné rezervaci jsme navíc měli velké problémy s CK (nezávislé cestování je tam prakticky nemožné), takže celkově výrazně zhoršila náš pohled na Bolívii. Vysoký je podíl indigenos (pestré indiánky s dvaceti spodničkami a komickými klóbrcy, často dost smradlavé).

S domorodci se domluvíte obvykle jen španělštinou, takže přišly vhod i mé více než žalostné znalosti (najmě sloves) tohoto jazyka. Většinou seženete hovězí (lomo montado, pique macho – mňam) i čerstvé džusy, ale bohužel ne všude. Kladný vliv velkoměsta se na konzumu dost projevuje, La Paz, Arequipa a Lima byly během cesty jasné hvězdy na tomto nebi. Jižní kříž jsme viděli, ale je tady v tropech nějak povalený na bok.

Oproti tomu v Chile je obyvatelstvo dost civilizované s chováním odpovídajícím evropským standardům. Systém vstupného do NP mají tedy zcela nepochopitelný (někam děsná suma, jinam zadarmo a nestoupá to podle popularity), ale třeba poštovné je mnohonásobně levnější než z předchozích zemí, a to je zde jinak skoro řádově vyšší cenová hladina.

Před výčtem lokalit se ještě musím zmínit o nadmořské výšce, ono doletět do 3 800 m n. m. (a setrvat tam) není úplně jen tak. Nějaké to bolení hlavy jsem měl také, ostatním jejich různě výrazné problémy ustupovaly, dali jsme i nějaké kopečky (4 000 m n. m. Ostrov slunce), jednomu z nás se ale čtvrtý den přitížilo, tak jsme byli nuceni opustit plán rychlého výstupu (a dlouhého sestupu) v Královské Kordilleře a šli to obráceně, z 1 300 do 5 100 m n. m., což byla vážně dřina. Šestitisícovka Uturuncu už byla pak bez problémů (výškově, jinak děsný vítr způsobující šílenou zimu).

V tropech se roční období neurčují jako u nás, ale mokré období se označuje za zimu a suché za léto, nicméně v horách se ta astronomická zima přece jen projevuje. Sice jsme se vyhnuli největším mrazům (v červenci), ale minus pět v osm ráno ve stanu na Lauce už bylo celkem dost. Alespoň zde bylo zcela jasno, jak se na Altiplano touto dobou sluší, to v Cordilleře Real ležely na horách mraky a místy i padaly sněhokroupy. U Pacifiku byla odporná nízká oblačnost, což je zde v tomto období zvykem.

SILLUSTANI (Peru)

Pohřební věže chullpas, aymarské z lomového i incké z pěkně opracovaného kamene, jezero Umayo se spoustou vodních ptáků.

PUNO a UROS (Peru)

Městečko s koloniálním kostelem a širokou nabídkou poživatin. Umělé ostrovy na jezeře Titicaca jsou skanzen pro turisty, ale s poměrně slušným výkladem.

COPACABANA (Bolívie)

Obří kostel a zátoka s pláží, na kopci místo velkosochy smetištní kalvárie, oblíbená na západ slunce nad jezerem.

OSTROV SLUNCE (Bolívie)

Předkolumbovské ruiničky i agroterasy, výhledy na jezero a zaledněné hory za ním, pěkná procházka po kopcích. Masový turistický průmysl, vybírání peněz za nic a nemožné jízdní řády lodí.

TIWANAKU (Bolívie)

Úchvatné středisko dávné předincké civilizace, koloniální městečko, levné a pěkné suvenýry (jako vždycky na začátku cesty). Cestou pěkné výhledy na Královskou Kordilleru.

COROICO (Bolívie)

Místo cesty smrti luxusní silnice. Městečko ve svazích And, druhotné trávníky s kytkami, zbytky mlžných lesů.

KRÁLOVSKÁ KORDILLERA (Bolívie)

Týdenní přechod, stoupáme trekem El Choro po předkolumbovské cestě dva dny v lesích (to vedro!), pak „mimo prošlapané cesty“ v horách (první sedlo s asi 800 m dlouhým stoupáním dalo dost zabrat), jeden den bloudíme (každé místo nejdříve zdánlivě krásně sedí na mapu, popadáme se u toho za břicha), na závěr jezera, sedla a ledovce v navštěvované oblasti Condoriri, končíme v pustině Altiplana (indián z chatrče nám volá mobilem taxík, ale nikoliv zadarmo).

LA PAZ (Bolívie)

Menší koloniální centrum, celá čtvrť jen se suvenýry, obří džusy na tržišti, restaurace Pollo Campestre s výborným hovězím, horší počasí dokonce s přeháňkami, ubytování na poměry drahé, ale s vydatnou snídaní (palačinky s manjar – sladkou karamelovou hmotou).

POTOSÍ (Bolívie)

Pěkné koloniální město s většinou zavřenými kostely, ukrutná fiesta zaplnila ulice průvody a příšernými kutálkami (všichni umí jen jednu melodii), zoufalá nabídka služeb, ale nakonec výborná lama.

UYUNI + SALAR (Bolívie)

První pouštní město jak z Divokého západu, naháněčky z CK se snaží. Stakilometrová neuvěřitelná solná pláň, ostrov s kaktusy, plameňáci, mumie ve svahu sopky.

TUPIZA (Bolívie)

Pestrá suchokrajina, zemní kulisy a kaktusy, jednou roklí nahoru a druhou dolů. Silvia v CK slibuje hory doly, tak je bereme.

RN FAUNA ANDINA E.A. (Bolívie)

Dechberoucí krajina pouštního Altiplana, barevné laguny s ptáky, pestré sopky, výstup na Uturuncu, pořád šílený vichr a kosa. Kuchařka Patricia se snaží, řidič Alfredo je naprostý hajzl, místní ochranáři pouze drží basu s CK a příroda je nezajímá.

SAN PEDRO DE ATACAMA (Chile)

Pestrá pouštní krajina, badland a duny, na pozadí zasněžené sopky. Teplo. Geotermální pole El Tatio s pramennými kupami, gejzírky a bubláky, v davu, ale moc pěkné, cestou na ledu modrozobé kachny a lysky s obřími pařáty.

LAUCA (Chile)

Třídenní vandr kolem jezer pod sopkami, vodní ptáci a alpínská vegetace puna (obří polštářovité mrkve Azorella + hvězdnicovité křoví). Šílený sjezd kamionem (4 500 m na 150 km), cestou poušť.

COLCA CANYON (Peru)

Údajně druhý nejhlubší na světě (po nedalekém Cotahuasi), kondoři vylétávající po oteplení z díry, dav a nehorázné vstupné. Sestup 1 200 m z obce na dno a zpět, klasické suché andské údolí s kaktusy.

AREQUIPA (Peru)

Pěkné koloniální město, kostely se otvírají až k večeru, zmrzlá incká holka (obětovaná před půl stoletím na vrcholu šestitisícové sopky), obří klášter zámožných jeptišek. Odpočinek, pohoda, konzum na úrovni.

ISLAS BALLESTAS (Peru)

Hodně lachtanů, málo tučňáků, terejové, kormoráni a krásný rybák inka. Skalní brány, cestou geoglyf Paracaský trojzubec. Na pláži bahňáci a předvádějící se pelikáni.