Málo navštěvovaný Alajský hřeben se nachází na jihu Kyrgyzstánu, ve stínu přilehlého Zaalajského hřbetu se sedmitisícovým Leninovým štítem. Kdo však netouží trávit týdny na jediné hoře (aklimatizací a stavbou výškových táborů), najde na Alaji vlídné hory charakterem dosti odlišné od známějších pohoří na severu Kyrgyzstánu.
Tzv. Vysoký Alaj leží na hranicích Kyrgyzstánu a Tádžikistánu (stejně jako na západ navazující Turkestánský hřeben), a proto je potřeba k jeho návštěvě povolení; popisovaná nižší východní část je přístupná volně. Oblast je známá z knih J. Voláka Divokým Alajem a Tajemství Uzun-Guru (později vydaných souhrnně pod jménem Mezi orlem a hadem).
Dobrodružný příběh je zasazen do skutečných reálií (autor sem podnikl přírodovědnou expedici), takže i četbou této beletrie lze získat představu o přírodních poměrech a obyvatelstvu území.
Pamíro-Alaj, který se skládá z několika hřebenů v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, je přechodné pohoří mezi Ťan-Šanem (zahrnujícím většinu oblastí Kyrgyzstánu a táhnoucím se dále na východ do Číny) a Pamírem (ležícím především v Tádžikistánu, patří sem i zmíněný Zaalajský hřbet).
Jde o oblast přírodovědně mnohem bohatší než zmíněné přilehlé horské systémy, ať už mluvíme o počtech druhů rostlin nebo třeba motýlů. Z větších zvířat jsme pozorovali jen majestátní orlosupy a četné rezavě zbarvené sviště dlouhoocasé.
Pohoří pozvolna spadá k severu do Ferganské kotliny, přístup do jeho středu je tak poměrně dlouhý. Od čistě stepních poloh u města Oš se postupně stoupá úzkým údolím, kde jen zeleň podél řeky narušuje šedou pustinu okolních sutí a skal. Přesto se zde nachází několik vesnic, my dojeli až nad tu poslední v údolí Kičik-Alaj, Kaška-Suu.
Ústí bočního údolí Kindik leží v nadmořské výšce přes 2 700 m, tedy v oblasti jalovcových lesů. Jalovcové lesy bývaly nejrozšířenějším lesním typem v Kyrgyzstánu, neboť jsou méně náročné na vlhkost než smrk nebo listnáče. Bohužel byly v průběhu staletí významně potlačeny kácením a především pastvou, takže dnes jde spíše o řídké jalovcové křoviny než o skutečné lesy.
Kyrgyzstán je vůbec na lesy velmi chudý, udávaná lesnatost je jen 5 %, přičemž mnohé započítané porosty by Středoevropan k lesu vůbec nepřiřadil.
Pastevci tráví léto v tradičních jurtách, u kterých mají pec a místy i malé políčko, zimu pak ve vesnici. Chovají především krávy, zde na Alaji i jaky. Produkují jistě velice trvanlivý sušený tvaroh (různě velké a tvrdé, nevonné a přesolené koule) a pro většinu cestovatelů také nelákavý (ovšem domorodci milovaný) kumys. Naopak chutný byl místní jogurt. Jinak se všichni Kyrgyzové rádi fotí a jsou celkově přátelští.
Údolí Kindik končí pod stejnojmenným sedlem, v jeho závěru se nachází několik jezer (mezi 4 000 a 4 150 m), nevysoko nad nimi už začínají ledovce. Jinak se v údolí střídají rozlehlé sutě s alpínskými trávníky, samozřejmě doplněné skalami výše ve svazích. Typickým prvkem ledovci tvarovaného reliéfu jsou visutá údolí, i když zde poněkud méně nápadná než známější příklady z fjordů.
Praktické informace
Do oblasti nejezdí hromadná doprava, maršrutky končí v Papanu na úpatí hor, odkud je třeba pokračovat stopem nebo taxi (tím snadněji přímo z Oše). Sedlo Kindik (4 482 m), ač s ledovcem, by mělo být snadno průchozí na jižní stranu hor, ovšem v době naší návštěvy (úplný konec června) bylo ještě dosti zasněžené, navíc jsme zde chytli sněhovou vánici, takže to na přechod bez vybavení nebylo.
Do Alajské doliny (jižní úpatí hor) by už člověk teoreticky měl mít povolení do pohraniční oblasti. Po obou stranách údolí Kindik vedou pěšiny, chůzí po levém břehu se lze vyhnout pozdějšímu náročnému brodu (hůlky nutné), jsou zde však méně zřetelné cesty. Ve výšce kolem čtyř tisíc v noci mrzlo, ve stanu se nám teplota udržela těsně nad nulou. Vody je všude dostatek, žádné další turisty jsme nepotkali.
Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!
Nádherná příroda, krásné fotografie :-)