Procestoval více než 30 zemí světa. Na cestách strávil v souhrnu už úctyhodných sedm a půl roku. Je průvodcem na volné noze a spolupracuje s několika cestovními kancelářemi. Pokud zrovna necestuje, nedomlouvá expedice či zájezdy, potom působivě prezentuje své cestovatelské zážitky v rámci besed či promítání. Pořádá výpravy na kole, na sněžnicích či běžkách nebo se zájemci vyráží na cesty spojené se zimním tábořením. Miluje hory a je členem Českého spolku horských průvodců.

Dalším cestovatelem, který nám vyčlenil něco ze svého drahocenného času a zodpověděl nám otázky v rámci ankety týkající se cestovatelských NEJ, byl Milan Jána. V jeho odpovědích se objevují zmínky o oblíbených destinacích, jako jsou Madeira či Tenerife, či o vysokohorských túrách v Guatemale, Černé Hoře a dalších zemích. V této souvislosti můžeme tedy ještě zmínit, že Milan Jána se podílel na vydání knižních průvodců po Madeiře, rumunském Banátu, Korsice a Albánii a rovněž přispěl do dvou knih o národních parcích Evropy.

Zde je tedy hned 19 cestovatelských NEJ Milana Jány:

1. Nejvzdálenější země, které jste navštívil

Směrem na východ to bylo Verchojanské pohoří na ruském Dálném Východě, na západě pak středoamerické státy Mexiko, Guatemala, Honduras a Kuba.

2. Nejoblíbenější země (země, kam se rád vracíte, popřípadě rád byste se vrátil)

Těch míst, oblastí nebo zemí je určitě víc. Hodně rád se vracím třeba na francouzskou Korsiku nebo na portugalskou Madeiru.

3. Nejoblíbenější dopravní prostředek

Nedá se říct, že bych některý vyloženě preferoval. Na cestách mě ale vždycky baví cestovat jakoukoliv místní veřejnou dopravou, pronikat do jejich tajů a aspoň trochu pochopit, jak systém veřejné dopravy v dané zemi funguje.

4. Nejdrsnější zážitek z cest

Tím úplně nejdrsnějším bylo nejspíš ozbrojené přepadení na sopce Água v Guatemale. Byli jsme tehdy jen dva a šplhali na 3500 metrů vysoký kopec. V pralese si na nás počíhala skupina domorodců s mačetami a kvérem a pěkně nás okradli. Naštěstí jsme to přežili.

Hodně drsné byly také některé bouřky, které jsem si prožil ve vysokých horách, kdy blesky lítaly všude kolem a nebylo se kde schovat. Dost nepříjemně jsem se také cítil na Krétě, kde jsem zažil menší zemětřesení. Být to někde v civilizaci nebo v otevřené krajině, celkem by asi o nic nešlo. My jsme ale zrovna tenkrát procházeli úzkou skalnatou soutěskou v horách, kde hrozilo, že nám na hlavu budou padat šutry.

5. Nejdéle trvající cesta či expedice, popř. ve které zemi jste pobýval nejdéle

Když to vezmu jako cestu v jednom kuse bez přerušení, tak to byla jedna z výprav do Střední Ameriky, tenkrát jsem tam strávil více než 2 měsíce a procestoval Mexiko, Guatemalu a Honduras.

Na mnohá místa se díky mojí práci opakovaně vracím. Pokud bych ty jednotlivé cesty sčítal, tak třeba na Madeiře jsem celkově strávil už téměř rok života, na Korsice, Kanárských ostrovech nebo Mallorce vždy více než půl roku.

6. Nejoblíbenější předmět, který s sebou vozíte na cesty

Nejspíš můj foťák, který je mým věrným společníkem na cestách. Pak s sebou taky občas jako maskota vozím plyšového tygra.

7. Nejoblíbenější způsob uchovávání vzpomínek z cest

U mě jsou to jednoznačně fotky. Část z nich publikuji i na mých webových stránkách www.tulaknacestach.cz nebo mě v zimě můžete naživo potkat na některé z mých cestopisných přednášek. Svého času jsem se snažil psát i cosi jako cestovatelský deník, ale skoro vždycky to skončilo jen heslovitými poznámkami …:-))

8. Nejkurióznější ubytování, jaké vás na cestě potkalo (jaké jste využil)

Těch kuriózních bylo hodně. Těžko posoudit, které bylo to NEJ. Tak třeba ve východním Turecku mě jednou místní lidi nechali přespat v mešitě, kterou zrovna opravovali.

Když jsem kdysi stopem cestoval po střední Itálii, tak mi zastavil chlápek a první, co bylo, že se musíme někde v hospodě najíst. Takže jsme povečeřeli a pak mě odvezl jen asi 5 km ke svému kamarádovi, který choval koně na ranči. Na zahradě ranče byl venku rozestavěný nábytek, křesla a skříně, prostě skoro jak na nějaké zahradní párty. A hned vedle byla unimo buňka, taková, co používají na stavbách naši dělníci. Byla perfektně zařízená a skvěle jsem se v ní vyspal.

V Maroku jsem se zase párkrát dostal do rodiny místních, kteří byli neuvěřitelně pohostinní. Přespal jsem u nich doma, seznámili mě s celou rodinou a pozvali na jídlo. Po jedné takové večeři přinesl pán a majitel domu lahev marockého vína. Otevřeli a pili jsme ji po setmění (aby to Alláh neviděl). Já jsem pak na revanš vytáhl z batohu půl litru moravské slivovice. Jemu nejdříve moc nechutnala, ale asi po druhém panáku si na ni začal zvykat a nakonec ji vypil skoro celou. Nechtějte vědět, jak vypadal majitel ráno…

9. Nejoblíbenější způsob cestování – sám, ve dvou či ve skupině?

Vzhledem k tomu, že se živím jako průvodce na volné noze, tak ve skupině cestuji docela často. Někdy je to příjemné, jindy méně, ale beru to tak, že to zkrátka patří k mojí práci. Na svých soukromých cestách ale preferuji spíš cestování ve dvojici, max. čtveřici. Čtyři lidi jsou ještě schopni se domluvit, kam se zrovna půjde nebo co podnikneme. Párkrát jsem zažil, že když nás na nějaké cestě bylo moc, každý si hájil tu svoji pravdu a nedomluvili jsme se vůbec na ničem.

10. Nejzajímavější zážitek s policií či jinou ozbrojenou složkou

Před pár lety jsem jako průvodce vedl poznávací zájezd po Albánii. Podotýkám, že v té době se zrovna hrálo mistrovství Evropy ve fotbale. Projížděli jsme tehdy východní částí země po silnici zvané „Via Egnatia“. Tu cestu původně vybudovali Římané už před více než 2000 lety a některé její úseky tehdy vypadaly skoro stejně jako za jejich éry. Zkrátka a dobře – šotolinová cesta s dírami se střídala s trochu lepšími úseky drolícího se asfaltu. Na jednom takovém delším asfaltovém úseku bylo vysázeno stromořadí. Náhle, kde se vzali, tu se vzali, se zpoza každé strany silnice vynořil jeden policajt. Skoro jako v pohádce, jenže tohle byla realita. Oba byli nejspíš schovaní za stromy u cesty a tvářili se hodně přísně. Zastavili autobus a vzápětí následovala jeho velmi pečlivá prohlídka. Po chvilce bylo jasné, že se snaží najít sebemenší drobnost, jenom aby nám mohli napařit pokutu a něco na nás vydělat. Přestože si velmi bedlivě prohlídli řidičák, techničák i zelenou kartu, nějak se jim nepodařilo identifikovat, odkud že to ti cizinci vlastně jsou. Ten mladší to po chvíli nevydržel a anglicky se nás na to zeptal. Odpověděli jsme, že jsme z Česka, resp. bývalého Československa. V tu chvíli se jejich obličeje jako mávnutím kouzelného proutku změnily: „Cože, vy jste Češi???? Včera jste to těm Němcům ve fotbale ale parádně nandali. Můžete jet!“ Při odjezdu nám téměř zasalutovali.

11. Nejzajímavější zážitek se zvířetem/zvířaty

Před pár lety jsme ve dvojici procházeli pohoří Durmitor v Černé Hoře. Jednoho dne jsme se vrátili z horské túry do bivakovací chaty a před ní seděl pes. Respektive fenka. Ke psům v horách mám docela respekt, ale tenhle vypadal neškodně. Hodili jsme jí pár zbytků a šli spát. Ráno tam byla zase a vyrazila s námi na celodenní túru. Ten den jsme lezli na vrchol Savin Kuk, cesta vede místy po téměř kolmé skále, kde jsou natažené řetězy. Pes došel pod skálu k řetězům a zůstal tam smutně sedět, my lezli dál. Než jsme se dostali na vrcholovou plošinu, pes se tam najednou objevil taky a pelášil k nám. Dodnes je mi záhadou, jak se tam nahoru vůbec dostal. Dolů jsme ho pak museli dost složitě snášet. Od té doby pak tenhle pes s námi chodil po horách ještě celý týden. V noci hlídal a štěkal, kdykoli se kolem něco šustlo. Zkrátka a dobře, byli jsme jeho smečka. Asi po 5 dnech jsme se dostali do místa, kde byla spousta salaší a vedla odtamtud jen nudná a dlouhá šotolinová cesta. Abychom po ní nemuseli šlapat asi 15 km, stopli jsme si tehdy místní pastevce v autě. Očekávali jsme, že se s milým psem rozloučíme a odjedeme. Pes nás ale pěkně převezl. Jakmile auto zastavilo a otevřely se dveře, udělal HOP a skočil do auta jako první! Odjeli jsme tenkrát i se psem. Když jsme pak po dalších pár dnech z hor definitivně sestupovali dolů do Žabljaku, pes to asi musel vycítit. Kousek před civilizací se najednou přidal k jiné skupince turistů, která mířila opačným směrem zpátky do hor a už jsme ho víckrát neviděli. Byl to pěkně mazaný pes. Vzpomínám na něj dodnes.

12. Nejoblíbenější cestovatelská kniha

Mám rád knížky od norského cestovatele a mořeplavce Thora Heyerdahla, z našich autorů pak také knihy o cestování od Mileny Holcové.

13. Nejoblíbenější motto cestovatele

I cesta může být cíl.

14. Největší rada (tip) pro další cestovatele

Nejtěžší je zvednout zadek a udělat první krok. Pak už to jde nějak samo.

15. Jaké jídlo vám ve světě chutnalo nejvíce a na které se vždy nejvíc těšíte

Moc mi chutnal třeba marocký tajine nebo kuře na mírně pikantní čokoládové omáčce, které jsem ochutnal v Mexiku. Když cestuju do oblastí, které leží u moře, tak se vždycky moc těším na čerstvé mořské ryby, kalamáry, krevety a různé jiné potvory.

16. Nejexotičtější jídlo, které jste na cestách jedl

Pražené kobylky a sušení mravenci. A taky zmrzlina s příchutí „připálené mléko“.

17. Kde vám nejvíc chutnalo pivo, případně víno, pokud něco z toho pijete

Pivo mi nejvíce chutná to naše. Z vín mám v oblibě spíš středomořská sladší vína. A pak taky ještě velmi silná vína z Madeiry.

18. Kde jsou podle vás nejkrásnější ženy

Samozřejmě u nás.

19. Na co se nejvíce těšíte při návratu zpět domů

Na horkou sprchu a na svoji postel.

Milanu Jánovi tímto děkujeme za příjemnou spolupráci, za odpovědi na anketní otázky i za poskytnutí fotek k článku. Milan Jána je nám sympatický i tím, že jeho webová doména se z větší části shoduje s názvem webové domény našich stránek – www.tulaknacestach.cz. Pokud se tedy chcete o Milanu Jánovi dozvědět něco více, neváhejte navštívit jeho stránky.

Líbil se vám tento článek? Odměňte prosím naše autory za jejich práci lajkováním a sdílením tohoto článku, děkujeme!